Člověčí neřesti hnacím motorem ekonomických systémů

Na tohle téma mě přivedla debata několika kamarádů před večeří. Přišlo mi to jako tak zajímavé téma, že by byl hřích se nepodělit. Jaké lidské vlastnosti jsou hnacím motorem kterého ekonomického zřízení? Tady nemluvím o původních, idealistických myšlenkách a utopii. Mluvím o realitě, která se nás přímo dotkla a dotýká, o ideálech, které byly důkladně zpracovány a přetvořeny lidmi a mocenskými skupinami.  

Socialismus – hnacím motorem se stala závist. Vstupní myšlenka byla, že se zruší soukromé vlastnictví výrobních prostředků a ty budou patřit všem. Společnost a výroba nebude trpět na nedostatek a všichni se budou mít dobře. Ve zkratce řečeno. Výstup? Všichni víme.

Dalo by se říct, že diktatura proletariátu byla hnána závistí a na závisti i zkrachovala. Ti co měli málo, chtěli mít víc, pokud možno bez vlastního přičinění.

Kapitalismus – zisk je alfou a omegou, soukromé vlastnictví se na hodnotovém žebříčku dostává výš než život sám. Hnacím motorem je chamtivost. Kdo má málo, chce mít víc, kdo má moc, chce ještě víc a být mocným k tomu. Svět je řízen kapitálem. Beztvarým, nadnárodním, odlidštěným…

Oba praktikované systémy jsou ve své nahotě diktaturami. Diktatura proletariátu, stejně jako diktatura kapitálu vládne pracovní síle pomocí strachu o holý život. Je jedno, jestli je to život vlastní nebo život blízkých. Také nezáleží až tolik na tom, zda jde o strach z výkonných složek moci státu nebo z bankrotu. Obojí totiž vede ke stejnému důsledku.

Za socialismu se říkalo: „Drž hubu nebo přijdeš o chleba“. Dnes máme moderní dobu a některá hesla se trochu pozměnila. Věta o chlebu by se dala nahradit větou „Plácej si co chceš, ale hezky šlapej v námi určených kolejích, nebo přijdeš o střechu nad hlavou“.  Ano, je to šroubovanější, sofistikovanější, ale obojí vede k témuž. Jako bych z obojího slyšela církevní poučku „Modli se, pracuj a poslouchej“. Jen se dnes v nemodlíme k Bohu na nebesích ale k bohu v portmonce.

Dnešní kapitalismus i nedávný socialismus mají dokonce i své vlastní systémy cenzury. Socialismus byl odkázán na ubohé bránění, snahu, aby se politicky nesprávné informace nedostaly k vědomí obyvatelstva. Spousta úředníků procházela veškeré texty, které kde byly napsány, aby se některé dostaly na stránky novin, ty správné písně do éteru a jiné byly vrženy v trezor nebo věčné zatracení. Často spolu s jejich autory.  Kapitalismus to provádí daleko chytřeji, navíc k tomu dnes existuje skvělý prostředek – internet. K čertu s objektivitou. Přehlcení informacemi, některé informace ne přímo lživé ale správným způsobem laděné, vybrané informace daleko víc viditelné než jiné a tisíckrát omílaná lež se stává pravdou. (Co jiného byla státní propagace „řekněte ANO“ vstupu ČR do EU nebo NATO). Jak prosté, jak geniální, jak účinné. A lidé ještě poděkují, protože mají pocit svobody a když budou chtít, přece se k informacím dostanou, nikdo jim to nezakáže.

Touha kapitalismu po neustále se zvyšujícím zisku je nekonečná ale zvyšování zisku začíná narážet na své hranice. Bohatnutí bohatých a chudnutí chudých v moderním světě, kde není dostatek válečných konfliktů pro nezřízenou spotřebu a tedy i potřebu další výroby, je už u zádi s dechem.

Ale co s tím? Jaký systém nastavíme teď? Kam se společnost vyvine? Tržní ekonomika se svíjí v křečích. Svět je rozbitý, ta tam je snaha o funkčnost čehokoli, důležitý je pouze a jedině zisk. Co ale bude? Nějaká prapodivná kombinace? Kapitalisticko-socialistická perestrojka? Děkuji pěkně, ale to už tu tak nějak je a nepomáhá. Chce to něco nového. Novou myšlenku, novou metu. Jaká lidská vlastnost bude hnacím motorem dalšího uspořádání? (Napadá mě lenost, ale ta prý už pohání vynálezy.) Má vůbec cenu vycházet z nějaké čisté utopické ideologie a tu pak zprznit, nebo tento krok přeskočit, rovnou si určit, na kterou strunu člověka budeme hrát a kolem toho vystavět hrady z písku?

Nevím, nevím, nevím, netuším. Ale jestli na to někdo přijde, měl by dostat nobelovku. Zvlášť, pokud to bude fungovat.