Dnes půjdu s davem, za migrační krizi tak trochu díky aneb komentář k brexitu

Uprchlickou krizi ze dne na den vystřídal šok z brexitu. A vyjadřují se všichni, komentují všichni, najednou má zkrátka každý to své vysvětlení. Tak taky přidám svou trošku do mlýna.

Předně jsem osobně ráda, že něco jako referendum se v Británii konalo. Za mě je to po dlouhé době velmi výrazný důkaz toho, že demokracie existuje. Tedy... reálně to vlastně uvidíme až tak příští rok, to podle toho, jak všechny hovory o výstupu dopadnou. Ale to, že vůbec bylo referentum umožněno je věc naprosto skvělá a zatím ojedinělá. Proč vrcholní britští politici neřekli „no, ono by to mohlo dopadnout jinak než chceme, tak to raději zakážeme“? Možná proto, že by to byla ještě větší politická sebevražda, než podporovat něco, co se nelíbí, ale to je věc na další a jinou debatu.  

Horší to už je s formou kampaní, které v Británii probíhaly, nebo alespoň tedy co jsme se mohli dozvědět z médií. Obě strany lhaly a přeháněly, až se jim od plakátů prášilo a lidem pak nezbylo nic jiného, než se rozhodovat podle emocí. Přesně těch emocí, které se obě kampaně snažily vyvolat. Strašení na jedné straně přehnané naděje na straně druhé a přehánění obecně na obou. A lidi už zřejmě toho strašení ze všech stran mají plné zuby.

Brexit a obecná nevole k EU je dle mého názoru výsledkem dlouhotrvající krize. Ale netoliko finanční, jako spíš krize elit, informační přehlcenosti balastem v úzké korelaci s cenzurou toho důležitého, myšlenkové impotence, záměny potřeb a tužeb, výměny náboženství jakožto duchovního statku za náboženství materiálního přebytku a konečně systematického dehonestování velké části obyvatelstva na všech úrovních rozhodování – ať už na mezinárodní nebo lokální úrovni.

Krizí elit myslím to, že vysocí veřejní činitelé si nedohlédnou dál než na špičku nosu a chybí jim jakákoli dávka pokory a sebereflexe. Nejsou ochotní připustit vlastní omyl a raději dál táhnou své lidi bahnem, než aby přiznali, že jimi zvolená cesta nebyla ta správná a je na čase jet jinudy. A ti nižší, místo aby se spojili, handrkují se mezi sebou, se svými dalšími podřízenými ale když dojde k jednání s těmi „výš“, raději ohnou hřbet a zarazí hlavu do análu těch „velkých hráčů“ tak hluboko, že jim sotva čouhají kotníky. Ano, myslím tím imigrační krizi a neochotu Německa a dalších států připustit, že to s tím multi-kulti dost přehnali, neochotu si připustit, že by bylo možná vhodnější dveře ochotně otevírat na zazvonění místo otevření vrat dokořán a ještě na dvoře zasnout. Myslím tím dotační systém, který funguje ale jak kdy a jak pro koho, myslím tím i přebujelou byrokracii, odlidštěný systém, „Ty – ty – ty!“ zprávy kritizující tu a tu oblast lokálního dění bez znalosti sociálního a historického pozadí, myslím tím i naprosto nesmyslný diktát mezinárodních finančních institucí a pokřivených metrik. Myslím tím to, že to vypadá jako že svět se opravdu rozdělil na 2 skupiny jdoucí proti sobě. Na politické špičky jdoucí proti vlastním lidem za vlastními cíly, které plebs dole přece nemůže pochopit a lidi, pro které je politik synonymem lháře, podvodníka a bezskrupulózního zmetka jdoucího přes mrtvoly za korytem.

Informační přehlcení balastem je dnešní době asi vlastní. Doba internetu a rychlých zpráv, kdy informací je tolik, že je nestačíme přehazovat vidlemi jako hnůj, ale něco trochu hodnotnějšího, aby člověk hledal lupou. I ta evropská propaganda stojí za starou bačkoru. Koukali jste někdy někdo na ty úžasné vstupy „zprávy z Evropy“, co jsou na ČT24? To je jak filmový týdeník u nás před 40 lety, jen mají hezčí studio. Zprávy na komerčních televizích jsou přehled černé kroniky s koťátky nakonec a veřejnoprávní TV se silně soustředí pouze na lokální témata, správně korektně přebarvičkovaná. Co takhle ale třeba víc informací o aktuálním dění ve Francii, kde to už pár měsíců vře a skoro zavání občanskou válkou? Nebo třeba o tom, jestli už půlka indonésie přestala hořet? Co nějaké nové vědecké objevy a vůbec info o vědě jako důkaz, že tu stále máme i lidi vhodné obdivu(tedy krom čutálistů a showbussinessových sereblit)?

Myšlenkovou impotencí myslím to, že snad už nikdo ani neví, proč tu EU je. Volný pohyb zboží, služeb a osob tu je díky mezinárodním smlouvám i bez EU, stejně jako Euro(ano myslím společnou evropskou měnu, ne fotbal). Tak proč tu EU je? Kvůli dotacím? Kvůli všem těm nesmyslným směrnicím? Kvůli trafikám pro vysloužilé politiky? To je totiž to jediné, co v myslích lidí z celé evropské myšlenky zůstalo. Zatraceně špatné PR celé unie na všech úrovních, trvalá masáž vším negativním, protože to přece táhne. A „elity“ snad díky své bohorovnosti nevidí, jakou beznaděj a frustraci to v lidech vyvolává. Protože veškeré dobré projekty, co EU přinesla upadají v zapomnění a nezájem, zůstává jen lejno na povrchu. Třeba za mě společná legislativa je dost dobrý nápad. Určení mantinelů pro veškeré členské země například v daňové nebo platové politice. Jednotné parametry například pro osobní průkazy a mnoho dalšího. To všechno jsou dost dobré věci. Jenže to vzniká v nějakém úřednickém středu, mezi pár lidmi, kteří ví co dělají. Úplně nahoře a úplně dole z celé EU zbyl jen prostředek dělby moci a přerozdělování peněz.

Záměna potřeby a tužby úzce souvisí s naší změnou náboženství. Už na střední ekonomické škole se učí, že potřeba je subjektivně pociťovaný nedostatek či přebytek. Je to krásná definice. To co potřebujeme, je jíst, pít, dýchat, vyměšovat, nějaký ten příbytek a sem tam nějaké ty vjemy do hlavy. A když všechno tohle máme, začneme koukat po něčem navíc. A tam už se to začíná prolínat. Potřebujeme nebo Chceme dovolenou v Karibiku? Potřebujeme nebo Chceme novou TV? Potřebujeme nebo Chceme tu supr káru co si koupil soused? Potřebujeme nebo Chceme? Kdysi dávno, když jsme ještě nebyli „Takoví ateisté“ tu byl „Bůh“. Náboženství. Ať už to byl Krišna, Višna, Alláh nebo křesťanský kolektivní kamarád, byla to nějaká vyšší moc, která nám prostřednictvím pár vybraných jedinců sdělovala, co je dobré, co špatné, co máme a nemáme chtít. Odhlédněme teď od toho, že to byl a je prostě jen další způsob jak ovládat davy a udržet masy v nějakých hranicích. Fascinuje mě, jak málo lidí si uvědomuje, že jsme náboženství nezavrhli, jen ho přetavili v něco hmatatelnějšího. Že se vlastně až tak nelišíme od muslimů. Protože naše zřízení je jen na oko sekulární. Naopak náš systém politický je s naším náboženstvím ještě víc spjatý, než třeba v Afghánistánu nebo v Saudské Arábii. Náš bůh se teď jmenuje kapitál, jeho svatostánkům můžeme říkat třeba obchodní centra a jeho věrozvěstové jsou ekonomové a finančníci. A kdo má nejvíc svého boha, je nejmocnější amen. A jako každé náboženství ho chceme šířit mezi lid náš, stejně jako mezi jiné bezvěrce... Ach můj bože... áááá, sakra... Svět lidí a svět bohů je něco jiného. Pokud budeme posuzovat lidi božskými měřítky, nikdy to nebude fungovat. A poměřovat společnost a její úroveň pouze na základě ekonomických ukazatelů, podle toho kdo víc utrácí, je HOVADINA, stejně jako posuzovat společnost podle toho, kdo odříká víc modlitbiček.

Systematická dehonestace velké části obyvatelstva... tím myslím oblíbené nálepkování jiných názorů. A ne to v hospodě „Franto ty jsi sparťan, tak jsi debil.“ Myslím tím to neustálé vymývání mozků a polarizování společnosti sluníčář, vítač a dobroser vs. xenofob, rasista a nácek, kavárna vs. plebs, vysokoškoláci vs. lůza, liberál vs. komouš a mnoho dalších. Takhle se můžou občas označovat lidi mezi sebou ale pokud je něco takového vtloukáno lidem do hlavy napříč celou společností, nemůže společnost jako taková fungovat. Kam se poděla myšlenka demokracie, když i z nejvyšších míst zaznívá, že kdo nesouhlasí s centrálně danou myšlenkou, například „přijmeme všechny migranty“ je potížista nebo xenofob a měl by být ostrakizován a přesvědčen na víru pravou? V tomhle jsem za imigrační krizi vlastně vděčná. Zafungovala jako katalyzátor. Hyn sa totiž ukázalo, kolik demokracie je v nás i v našich vládcích a jak silná jsou spojenectví v rámci EU, když jde do tuhého. Osobně nevidím nic špatného na tom být zastáncem kapitalismu nebo socialismu. Obojí má své dobré i špatné stránky, svoje ideální podmínky použitelnosti. Nejsou to dobré nebo špatné systémy, stejně obojí začíná a končí na lidech a dobré nebo špatné je činí zase jenom lidé. A je mi velmi líto, když ti honosící se tituly nebo naditou šrajtoflí ohrnují nosy nad například dělníky nebo řadovými kancelářskými. Ono totiž ten pan architekt nebo inženýr by si mohli své návrhy kreslit pazourkem na břidlicovou tabulku, nebýt těch dělníků, co pijí pivo u fotbalu a čtou blesk, protože bez těch „dělňasů“ by neměli ani papír, na který by mohli rýsovat, natož počítač s AutoCadem. Vlastně ne. Ani pazourkem na břidlicovou tabulku, protože bez zemědělců a obecně bez lidí v prvo a druhovýrobě by dávno umřel hlady. Jedni bez druhých se neobejdou a měli by si to uvědomit všichni. Ti nahoře i ti dole.

Závěrem:
1) EU ano, ale zkusme to lépe. Ti nahoře nechť si zametou před vlastním prahem a občas shlédnou ze svých nadoblačných andělských výšin, protože jen tak mohou seznat, že i oni jsou občas vůl jak anděl.

2) Sekularizujme společnost. Kapitál je nehmotný, neživý prostředek. Jsme lidská společnost, nestavme tedy kapitál nad člověka a společnost ale naopak člověka a společnost nad kapitál. Prostředků na to máme dost, jediný kapitál, který konec konců má nějakou hodnotu je ten lidský, v našich rukou a hlavách. A v Zemi, na které žijeme.

3) Vy „tam nahoře“, přestaňte nám zamlčovat informace a předkládat jen to správné a korektní, protože když to pak praskne, je to daleko větší průšvih. Chceme vědět, co se děje ve Francii, co jsou ty problematické body pracovního zákona zač, když už je kvůli nim většina Francie na nohou, létají zápalné láhve a stávkuje většina země. Nechci vidět jen a pouze ty hodné uprchlíky, chci vidět i ty zlé. Chci... vědět. Cenzurou, zamlčováním, polopravdami a jednobarevnými informacemi jen vzniká větší prostor pro spekulace a konspirační teorie. A to fakt nechcete.

4) Vraťme Evropě myšlenky a ideály. Bez nich jsme jen prázdná skořápka a eurovizní festival politické písně to nespasí. Navíc... Myšlenky a idály jsou krom té látkové výměny jedinou opravdovou potřebou pro člověka. Pokud nějaká opravdová potřeba není naplňovaná, hledá jí člověk kdekoli a u kohokoli, kdo nabídne třeba i jen zdání řešení. Třeba u strýčka Ády...